kdo ví.
To, co se ti hlavou honí, moje rty vysloví,
dřív než to stačíš říct.
Chvíle odloučení poznám,
když slova ztrácejí význam a nechávám tě být.
Někdy se mi zdáš a sním si,
do všedních dní prolínám si svý sny.
Přitažlivost dnů, měsíců, let,
možná staletí,
jako šíp skrz nás proletí jakoby to bylo včera,
připomene nám to střela, střela lásky.
Za pár let nebo možná za tisíc,
se naše oči setkají
a podzimní sluneční svit v našich tvářích probudí,
to co už po tisící viděly a vidět chtějí.
Někde tam v dobách minulých,
kdy ještě v zimě býval sníh
ve tvé tváři přitom v jiné podobě a s jiným hlasem jsme se setkali
a ne náhodně.
A potkáme se znovu zase v jiné podobě a v jiném čase už napořád, doufám, snad.
Snad jednou jedinkrát nám osud bude přát zůstat spolu, na větší chvíli, napořád.
Jen na chvíli doufat, že osud se umoudří
a daruje nám víc než jen pár dní,
kdy nebudu muset krást tvé rty
a ve tmě potají dívat se na naše spojení co mi osud zkrátí jen na dny.
Propletenými prsty světem jít,
mít všechno a nemít nic.
