Zimní krajinou se toulám,
noční svit na cestu mi svítí,
do nebes volám,
svoje pocity a to co tady cítím.
S odvahou, propojená s tímhle světem,
pokorou, že nic není jen tak letem.
Chci splynout z tmou,
zamotat se no noční záře,
být pavučinou,
co jen tak někdo nerozváže.
Být hvězdou svítivou,
nedosažitelnou, pro tebe tou jedinou.
S nepatrnou vírou co ve mě uvadá,
odvahou co zlehka opadá,
sněhovou vločku nechám roztát ve dlaních,
ledový mráz po tvářích mě pohladí,
když si tě představím v nočním proudu času,
ve větru se rozplývá nádherný tón tvého hlasu.
Do ticha zašumí marnivá touha,
ve mě se odehrává myšlenka pouhá,
noční proud kolem mě se řítí,
láska v mém srdci na všechny strany svítí,
až za obzor, neuvadá,
až do výšin za nebesa tak hluboko sahá.
Nevzdávám se svých myšlenek, nevzdávám se svého srdce,
v hlavě tisíce slov, mihotajících se písmenek,
připomíná mi tebe.
Pokládám svoje vlasy na polštář a zavírám oči,
tvoji tvář, poskládám i po tmě, v nejhlubší noci,
jen jednu noc jen jedinou,
chci se tě dotýkat pod peřinou,
až do rána cítit teplo tvého těla,
probudit se v tvé náruči bych chtěla.
Jen jedenkrát, jednu jedinou, mít vzpomínku na noc společnou
než hodiny dobu ranní odbijou.
Měním svůj život, vím, že do něj nezapadáš,
přesto, když zavřu večer oči, okamžik tmy tvůj obraz mi poskládá
do vědomí,
já to nezměním,
to, že jsme se poznali, je znamení,
že ty máš něco co nemám já, a já zas mám co nemáš ty,
když jsme spolu my dva, zvláštně poskládané životy,
můžeme se smát a spolu bát se,
jen tak zírat na nebe, povídat si, skládat básně.
Stačí ten přítomný okamžik,
ve vzduchu přesto visí otazník
a bojím se ho vyslovit nahlas zcela,
abych neslyšela už nikdy, naše doba vypršela.
