Stín

Líbat tě smím, 

jen když je stín,

a já výjdu ze tmy,

spojím svůj stín nenápadně s tím tvým.

Bloudíme nocí,

září jen oči

mé srdce bije pro tvoje a žijem se setměním.

Než výjde slunce, paprsky první,¨pustíme ruce,

rozpustíme stín.

Chci cítit tvůj klín

bez pocitu vin,

lehce i tvrdě je jedno co zítra bude,

třeba se neprobudím.

Krásně jsi spal,

pak tajně vstal,

tiše jsi šel

na mě s pohledem jen,

že vrátíš se za tmy, že až se setmí,

budeš jen můj.

Ve dne jsi víc,

než můžu mít,

to nemám nic,

chci křičet z plných plic,

že slíbils mi víc.

Kolik chvil ti mám dát, než se to pokusím vzdát,

než opustí mě dech, tvoje tvář v živých snech,

než pochopím, že jsi mi lhal,

že sis jen se mnou hrál.

Až se vysvobodím z tvých pout,

budu moct dál životem plout,

jednou ti možná odpustím,

že nebyl jsi světlem, žeš byl jen stín.

Snad jednou

Znám tě jen pár chvil nebo možná dýl,

kdo ví.

To, co se ti hlavou honí, moje rty vysloví,

dřív než to stačíš říct.

Chvíle odloučení poznám,

 když slova ztrácejí význam  a nechávám tě být.

Někdy se mi zdáš a sním si,

do všedních dní prolínám si svý sny.

Přitažlivost dnů, měsíců, let,

možná staletí,

jako šíp skrz nás proletí jakoby to bylo včera,

připomene nám to střela, střela lásky.

Za pár let nebo možná za tisíc,

se naše oči setkají

a podzimní sluneční svit v našich tvářích probudí,

to co už po tisící viděly a vidět chtějí.

Někde tam v dobách minulých,

kdy ještě v zimě býval sníh

ve tvé tváři přitom v jiné podobě a s jiným hlasem jsme se setkali

a ne náhodně.

 A potkáme se znovu zase v jiné podobě a v jiném čase už napořád, doufám, snad.

Snad jednou jedinkrát nám osud bude přát zůstat spolu, na větší chvíli, napořád.

Jen na chvíli doufat, že osud se umoudří

a daruje nám víc než jen pár dní,

kdy nebudu muset krást tvé rty

a ve tmě potají dívat se na naše spojení co mi osud zkrátí jen na dny.

Propletenými prsty světem jít,

mít všechno a nemít nic.