Po svý ose.

Pluju  si pomalu po svý ose,

Plný pravidel a řádů,

Jako v mýdlový bublině nalepená.

Pocity mýho pravýho já,

Někde vzadu.

Křičí, tak už vystup, nečekej na znamení,

Zastávka se jménem Život nemá značku,

Cítím ten otřes, zemětřesení,

A toho se bojím.

Po kapkách umývám svoje jizvy bolavý

Dotýkám se svojí tváře raněný,

Vzdušný zámky někdo zboural bez varování,

Stojím jako sloup osamocený.

Pro tebe zavírám oči na malou chvíli,

Zvedá se vítr, emoce sílí.

Celý se vléváš do mých žil,

Nakloním se k tobě, jako bys tu byl.

Jen se co natáhnu, dotknu se rtů,

Vypaříš se jako pára, byls jen v mých myšlenkách, jako ve snu,

I když nespím.

Toužím, chci se tě dotknout,

Tancovat v dešti, v tvé náruči zmoknout.

Přitom se bojím každé tvé kapky,

Okamžitě uskočím,

Dělám krok zpátky.

Posetá hvězdných prachem,

Líbám tě jedním dechem.

Teď

Je to navždy v nás, 

to propojení, tenké jako vlas.

Po špičkách, potichu zlehka,

to splynutí, pohled tvůj, když se s mým setká.

Proniknutí do srdce, nitra,

stejné jako před rokem, dnes a bude i zítra.

Ve tvých očích, vášeň, něha, ta jiskra,

porozumnění, nemusím nic říkat

a ty to víš,

po tisící mi rozumíš.

Proti proudu času každý z nás,

beze slov říkám nahlas, šeptám do ticha,

ručička na hodinách pozpátku utíká.

Za zavřenými ústy úsměv mít,

mít strach a přitom se nebát život žít.

Běžím a přitom stojím na místě,

dělám krok dozadu, nazpátek,

začínám od konce po začátek.

Po schodech utíkám dolů,

všechno je přitom nohama vzhůru,

dotýkám se a přitom nic necítím,

je světlo a přitom nic nevidím.

Kreslím, přitom prstem ani nehnu,

slovo, písmeno po písmenu,

hned mi zmizí,

nic není náhoda, nejsi mi cizí.