Já se v tobě nevyznám, bloudíš ve svých hlubinách, chceš být sám,
tvoji tvář už dobře znám, každé vrásce po tmě dám, polibek co sílu vrací.
Obraz tvůj mi v dálce mizí, já tě znám přitom jsi cizí,
velký zmatek v hlavě mám.
Už potisící vstávám a pořád vidím jaks tam stála,
v očích naději planou,
Bylas jako závan, jako mořská vlna v odlivu,
a já ani náznak jak toho lituju.
Už potisící s ustaranou tváří,
dívám se po vteřině k našim dveřím,
že se otevřou.
V Hlubině našich duší, vyprchal z nás ten pocit souznění,
osamělost našich srdcí, toužím ještě zažít jednou pocit, když se otevřou.
Odplouváš někam do dáli, klíče od bytu na zemi pohozený,
věděl jsem, že to jednou vzdáš, že moje temnota má moc velký stíny.
Žádné komentáře:
Okomentovat