Jen ve snech

Potichu se plížím tmou,

skláním nad tou nádhernou záplavou tvých krásných vlasů.

Vkrádám se potají  do tvých snů,

něžně ve tmě se zlehka dotýkám tvých rtů.

Beru tě za ruku tak zlehka,

křehká jako dlouhý vlas, tak lehká.

Propletu prsty s mými a s pocitem,

že na malou chvíli, ještě tě mám.

A ty se probouzíš, moje místo je už prázdné,

do tmy se díváš, nic nevidíš, obrysy žádné.

Doteky se vytrácí, doteky ze snu se rozplynou,

stojím tu u tebe, co dál,

co bych dal za pusu jedinou.

Slzu co padá po tváři

a dopadne na mém polštáři,

jemně bych setřel rtem svým.

Moc se ti omlouvám za bolest co jsem ti dal,

prosím tě netrap se,

každou noc ti u postele budu stát.

Andělem strážným ti budu napořád,

pod svými křídly budu tvoji duši hřát.

Zavři své oči tak krásné jako rosa k květině,

pod dotekem jako vlas usínáš ve vteřině

a necháváš mě přijít do svých snů.

Jen tam je to místo kouzelné,

kde se tě smím dotknout 

a to jediné co nesmím je žít.

Já se vytrácím už nemůžu zpátky, na druhým břehu čtu ti pohádky na dobrou noc do tvých voňavých vlasů.

Až mi odpustíš co jsem ti říkal, že mě neztratíš, že bez tebe význam život nepřináší. 

Já se vytrácím, ale na nebi hvězdy, svítí pro tebe, prosím tě věř mi moc jsem tě miloval.

Když bych uměl zastavit čas, nespěchal bych a přišel bych včas, teď už tom nevrátím,

ke hvězdám stoupám a každý věcer pro tebe svítím. 

Ať udělám

A ty se zase tváříš a já nevím co si myslet mám,

Někde  ve  tvý tváři  hledám známou zář,

Rozpuštěná ve tmě jak oheň co dohořívá

Žádný úsměv na rtu, už se na mě neusmíváš.

Po tisící ptám se, co si myslíš, co dělat mám,

Moje srdce v dálce pomalu uhasíná.

Ať  udělám co udělám, stejně vím, že se ti nezavděčím,

Po tisící ti volám, ty mi to nezvedáš, tyhle  chvíle mě hrozně ničí.

Tvůj pohled tak ledový, tak vzdálený jako bys byla za mořem,

Přitom stojíš naproti probodáváš mě tupým pohledem.

Proč nemluvíš, co chce mi říct tvoje srdce co snad ani nebuší,

Tvý svědomí, tvůj zvláštní klid mě tohle hrozně ničí,

proč to nevidíš.

A ty  odcházíš, mě tu necháváš,

moje pocity, tělo rozervaný,

ani na chvíli se nezastavíš,

všechny ty krásný dny jsou ti ukradený.

Za co vyměníš  příchuť  lásky,

 za cinkání a za přívěsky,

proč to nevidíš. 

To není konec

Neodcházím napořád,

Mlha po mě zůstává,

Bosá po kamení kráčím dál,

Z nebe kapka padá dolů k nám.

Když se cesty rozdělí,

půjdeme každý sám,

vzpomínky se mi vzdalují,

Svobodu mám na dosah.

Ještě se nevzdávám, a nepropadám dolů,

Každé zakopnutí mě posouvá dááál.

Ještě neumírám a nepadám ke dnu,

Touha k životu a poznání mi sílu dá.

Tak seber svý touhy než je vítr rozfouká,

Drobný střípky z rozbitýho zrcadla.

V každým tom kousku je kousek tvýho já,

Tak si to nenech vzít,

Každá chvíle na světe je vzácná.

Sbírám kousky svýho starýho já, lepím je vedle sebe,

Některý mi nesedí, vím, že už sem nepatří tak je pouštím do nebe.