Stín

Líbat tě smím, 

jen když je stín,

a já výjdu ze tmy,

spojím svůj stín nenápadně s tím tvým.

Bloudíme nocí,

září jen oči

mé srdce bije pro tvoje a žijem se setměním.

Než výjde slunce, paprsky první,¨pustíme ruce,

rozpustíme stín.

Chci cítit tvůj klín

bez pocitu vin,

lehce i tvrdě je jedno co zítra bude,

třeba se neprobudím.

Krásně jsi spal,

pak tajně vstal,

tiše jsi šel

na mě s pohledem jen,

že vrátíš se za tmy, že až se setmí,

budeš jen můj.

Ve dne jsi víc,

než můžu mít,

to nemám nic,

chci křičet z plných plic,

že slíbils mi víc.

Kolik chvil ti mám dát, než se to pokusím vzdát,

než opustí mě dech, tvoje tvář v živých snech,

než pochopím, že jsi mi lhal,

že sis jen se mnou hrál.

Až se vysvobodím z tvých pout,

budu moct dál životem plout,

jednou ti možná odpustím,

že nebyl jsi světlem, žeš byl jen stín.

Snad jednou

Znám tě jen pár chvil nebo možná dýl,

kdo ví.

To, co se ti hlavou honí, moje rty vysloví,

dřív než to stačíš říct.

Chvíle odloučení poznám,

 když slova ztrácejí význam  a nechávám tě být.

Někdy se mi zdáš a sním si,

do všedních dní prolínám si svý sny.

Přitažlivost dnů, měsíců, let,

možná staletí,

jako šíp skrz nás proletí jakoby to bylo včera,

připomene nám to střela, střela lásky.

Za pár let nebo možná za tisíc,

se naše oči setkají

a podzimní sluneční svit v našich tvářích probudí,

to co už po tisící viděly a vidět chtějí.

Někde tam v dobách minulých,

kdy ještě v zimě býval sníh

ve tvé tváři přitom v jiné podobě a s jiným hlasem jsme se setkali

a ne náhodně.

 A potkáme se znovu zase v jiné podobě a v jiném čase už napořád, doufám, snad.

Snad jednou jedinkrát nám osud bude přát zůstat spolu, na větší chvíli, napořád.

Jen na chvíli doufat, že osud se umoudří

a daruje nám víc než jen pár dní,

kdy nebudu muset krást tvé rty

a ve tmě potají dívat se na naše spojení co mi osud zkrátí jen na dny.

Propletenými prsty světem jít,

mít všechno a nemít nic.

Pod křehkou kůží byla síla,
S tenkým dotekem jsi celý život žila.
Drobná a přitom sílu žít,
Bojovat, smát se, zvítězit.
Osud ti nedal mnoho času, a přidával ti víc a víc,
A i přesto jsi se smála od srdce a nečekala nic.
Kradl jsem chvíle pro tebe, abych tě viděl se smát,
Jako motýl odlétla jsi do nebe, měl jsem tě vážně moc rád.


Tam za duhovým nebem vím, že se na mě díváš,
Že už tě nic nebolí a s lehkostí dýchaš.
Nechala jsi mi tu kus sebe, už nejsem jako dřív,
I když je mi někdy těžko a srdce zebe, vím, že je pořád pro co žít.
Křehká tvoje křídla, tvář andělská,
Otevřela se ti brána nebeská,
a s lehkostí na druhém břehu,
při posledním výdechu,

   přichází vysvobození.

Odletěla jsi jako motýl do nebe v ozvěnách
Tak rychle a lehce jako na vlnách.

   zlehounka a křehce po nebi,

   Tam kde tě už žádný dotek nebolí. 

Pojď

Pojď ke mně blíž, jinak neuvidíš, co vidět máš.
Pohledem mým studuju tvůj,
Pojď ke mně blíž, už jenom tak nestůj.
Ještě včera jsem tě neznal, ještě včera jsi byla ničím,
Ještě včera tvůj pohled do prázdna slabě svítil.

Rozsviť se mnou dnešní noc, probuď se mnou zítra ráno,
Nechci toho zas až moc, jen buď chvíli nespoutanou.
Buď slzou v oku mým, budu úsměvem v tvý tváři,
To co mě teď pálí, s tebou se rozzáří.
Šeptám do mraků, šeptám do deště, chtěl bych tě líbat znovu zas a ještě.

Vyvolená

Po vteřinách počítám čas

A přemlouvám se na tebe zapomenout,

Přitom doufám, že tě brzy spatřím zas,

V pohledu tvým se stávám vyvolenou.

Být tou jedinou, pro tebe vyvolenou,

Moct tak přetočit čas a necítit se poraženou,

Tajím co se dá, doteky letmý potají si kradu,

S tebou volná jako pták, v pohledu tvým jako led taju.

Tou vyvolenou, co tě  spoutá vášní

a hladí něhou,

doteky horký jako láva,

na co čekat, není proč váhat.

Být tou jedinou, pro tebe vyvolenou,

Spojit v jedno nás,

Splynutí těl v jedno.

Dotýkám se svého těla bez pocitu viny,

Že pod kůžím cítím tvoje prsty, před sebou tě vidím.

Otevírám se té představě,

Bez myšlenek a bezhlavě,

Užívám si těch vtěřin pár a slasti,

Výdechy ukryté navždy ve zdi,

Jemně se rozplynou,

baví mě být nevinnou i tou zkaženou.

Noční zima

Zimní krajinou se toulám,

noční svit na cestu mi svítí,

do nebes volám, 

svoje pocity a to co tady cítím.

S odvahou, propojená s tímhle světem,

pokorou, že nic není jen tak letem.

Chci splynout z tmou,

zamotat se no noční záře,

být pavučinou,

co jen tak někdo nerozváže.

Být hvězdou svítivou,

nedosažitelnou, pro tebe tou jedinou.

S nepatrnou vírou co ve mě uvadá,

odvahou co zlehka opadá,

sněhovou vločku nechám roztát ve dlaních,

ledový mráz po tvářích mě pohladí,

když si tě představím v nočním proudu času,

ve větru se rozplývá nádherný tón tvého hlasu.

Do ticha zašumí marnivá touha,

ve mě se odehrává myšlenka pouhá,

noční proud kolem mě se řítí,

láska v mém srdci na všechny strany svítí,

až za obzor, neuvadá,

až do výšin za nebesa tak hluboko sahá.

Nevzdávám se svých  myšlenek, nevzdávám se svého srdce,

v hlavě tisíce slov, mihotajících se písmenek,

připomíná mi tebe.

Pokládám svoje vlasy na polštář a zavírám oči,

tvoji tvář, poskládám i po tmě, v nejhlubší noci,

jen jednu noc  jen jedinou,

chci se tě dotýkat pod peřinou,

až do rána cítit teplo tvého těla,

probudit se v tvé náruči bych chtěla.

Jen jedenkrát, jednu jedinou, mít vzpomínku na noc společnou

než hodiny dobu ranní odbijou.

Měním svůj život, vím, že do něj nezapadáš,

přesto, když zavřu večer oči, okamžik tmy tvůj obraz mi poskládá

do vědomí,

já to nezměním,

to, že jsme se poznali, je znamení,

že ty máš něco co nemám já, a já zas mám co nemáš ty,

když jsme spolu my dva, zvláštně poskládané životy,

můžeme se smát a spolu bát se,

jen tak zírat na nebe, povídat si, skládat básně.

Stačí ten přítomný okamžik,

ve vzduchu přesto visí otazník 

a bojím se ho vyslovit nahlas zcela,

abych neslyšela už nikdy, naše doba vypršela.

Měním svou tvář, chci být na chvíli jiná,

Jako jedna z těch, silná, ta co všechno zvládá.

Moje pocity jako prach do ulic rozvýřený,

To jsem celá já,

Jen já a čtyři prázdný zdi.

Všechno nebo nic,

Nahoře a nebo dole,

Můžu žádat víc,

Ale přesto zase skromně

Přesně taková jsem já.

Chci obejmout, a cítit tvoji sílu,

Jen na chvíli mít pocit, že tě mám,

Letět pryč odsud, ruku v ruce  někam do vesmíru,

Kolem hvězd tam kde to neznám.

Někam kdo mě nezná a mou pravou tvář,

Že nejsem tak silná jak vypadám jak mě znáš,

Jsme z jiných světů já to vím,

Zvláštní pocit, když si to připustím.

Vzdálená cesta víc než deset let,

Zvláštní jak k tobě doletím,

Poslepu, znám cestu nazpaměť.

Zdi zmatku prolomí zlomový okamžik,

Dlouho ve vzduchu visel ten otazník.

Děkuji životu, že umí tak malovat,

Že mi dovolil zase na chvíli milovat.