Úsměv jen pouhou součástí

Nepotřebuješ mít sílu k tomu srazit někoho na lopatky,

Stačí pouhý úsměv a dokážeš to taky.

Úsměv ten je pouhou součástí a přesto dokáže na co jiný nestačí.

Někdo silou hlavou do zdi tlačí, jiný stojí jako sloup a druhý tančí.

Mělas málo důvodů, přesto ses usmívala, plná úsměvů.

A ty si stála a krásně jsi se smála,

Tak krásná, ozvěna tvýho nitra, ukrytá,

Zahalená a přesto odkrytá.

Smích je pouhou branou, úsměv dveřmi, ustup stranou,  světlo vejdi  v čase lepších dní než příjde ten den poslední.

Bloudíš lesem, větvě hořící, mezi nebem, peklem, nadějí, vyhlížíš znamení.

Zvony zní do dáli, andělé strážní, potají tě hlídají.

Slůvko povzbuzení, boty protančený, toužíš po uzdravení, po boji s osudem. 

Úsměv je pouhou součástí

Nepotřebuješ mít sílu k tomu srazit někoho na lopatky,

Stačí pouhý úsměv a dokážeš to taky.

Úsměv ten je pouhou součástí a přesto dokáže na co jiný nestačí.

Někdo silou hlavou do zdi tlačí, jiný stojí jako sloup a druhý tančí.

Mělas málo důvodů, přesto ses usmívala, plná úsměvů.

A ty si stála a krásně jsi se smála,

Tak krásná, ozvěna tvýho nitra, ukrytá,

Zahalená a přesto odkrytá.

Smích je pouhou branou, úsměv dveřmi, ustup stranou,  světlo vejdi  v čase lepších dní než příjde ten denposlední.

Bloudíš lesem, větvě hořící, mezi nebem, peklem, nadějí, vyhlížíš znamení.

Zvony zní do dáli, andělé strážní, potají tě hlídají.

Slůvko povzbuzení, boty protančený, toužíš po uzdravení, po boji s osudem. 

Mateřská dovolená - aneb takový normální ráno

Je teprve půl desátý ráno a už peru druhou pračku, uklízím nádobí, převlíkám pěřiny, dělám snídani.  V troubě už mám oběd, asi třikrát jsem oblíkala dceru, protože se svlíkla. Přeskakuju syna, kterej jezdí kolem dokola na motorce a modlím se, aby přežily  moje prsty. Mezitím přemýšlím co nakoupím, co ještě musím. Jestli jsem se vlastně už převlíkla. Mám obě ponožky stejný? Slyším už asi po stý slovo mami, odbíhám od jedné věci ke druhé, dcera se zase svlíkla. Obleču ji, musím ji učit na nočník, zase zdrhla. A zase mamííí, jdu se podívat do trouby, zjistím, že mám namalovaný jen jedno oko. Čistily si ty děti už dneska zuby?  Kde mám kafe, kam jsem ho jen položila?  Je mi horko, jsem spocená a můj jinak těžce nízkej tlak je v normálu. Ano ještě chci dneska udělat něco pro sebe, zbyde mi na to čas? Dcera skáče po posteli, nedělej to je tady topení, to není dobrý. Syn kouká přes sklo do trouby, hele to není dobrý je to dost horký. Kolikatery ruce, že to mám? Snažím se je spočítat, ale nějak mi to nejde.  Můj mozek je ohřátej na 360 stupňů. Mamííí a koukej a mami hele, jak dlouho to peču, co ta pračka pere? Půjdeme čůrat. Mami chci si číst slyším syna a mamííí vidím jak si nese dcera papír a říká mami svou žvatlaninou pastelky, mami maluj.

A chvíle ticha, jsem tak zmordovaná, néééé pomalovaná zeď. Rvačka, mami ona mi to bere, ona mě mlátí. Maminko bum bum. Takovej normální den, tak co zblázním se? Je teprve deset hodin. Do osmi do večera fakt daleko, v noci to zas bude rodeo, tak co zblázním se. Jak já je miluju, a jak mi to někdy leze na budku. Mateřská dovolená. Ano máme se starat o děti, ale kde psali, že je musíme oblíkat, vařit, prát, venčit je, uklízet stokrát ten bordel, rvát je od sebe, několikrát denně převlíkat a seškrabovat jídlo ze stropu.  Když bych na to do večera nesáhla, tak nenajdu ani čtvereček koberce. Uff. Je poledne, čas odpoledního spánku a jedinej komu se tady zavírají oči jsem já, dcera dovádí, syn  si chce povídat a nakrmit imaginární zvířátko. Všude je plastelína, podlaha co byla čistá je jak od slepic. Všude rohlík a něco co sakra lepí.

Maminko ty se pořád směješ, ale když se naštveš tak ječíš, jak nedávno na toho pána co jel rychle v autě do tý ulice co se smí jen jedním směrem a ty jsi řekla: Kam jedeš ty debile?

A už jsme po obědě, na stole a pod stolem to vypadá jak v chlívku, na lince je zase plno nádobí. Děti lítají jak zdivočelý a já už fakt nemám šťávu. Všude po bytě roztahaný peřiny a já si říkám, kdy to jako udělali, teď jsem tady byla.

Syn se rozhodl dceři číst pohádku, uf chvíle klidu Vypráví jí o tom jak se medvídek Pú pokadil a vyválel se v tom, jak naučné.

Měla jsem do tý žemlovky fakt dát ten rum.:D

Po bytě se válí všude pastelky, dcera zase vyslíkla, někdo zvoní na zvonek a zvoní mi telefon nebo mi zvoní už i v uších? 

Papírový kapesníky jsou super pomůcka, ale ne v rukách mojí dcery. Opět vytahuju vysavač a vysávám milimetrové částečky vytahovacích kapesníků, zbyla jich půlka pro syna co má rýmu a řve, že mu teče z nosu.

Vzdálila jsem se na záchod, během chvíle mám u sebe obě děti, nejmenší místnost v bytě a tak oblíbená. Odešlu je na pohádku, než stihnu zavřít dveře dcera počmárá nábytek voskovkama, příjdu si už jak v galerii. Dávám jí do postýlky a doufám, že už odpadne, zatím se ozývá jen vzteklej křik. To není možný, vstávala v pět, tak proč hned neusne. V pět ještě i kohouti spí.

Moje tři nejlepší kamarádky, myčka, sušička a pračka doběhly všechny naráz. Takže jdu vyndávat, přendávat a nandávat. Z ložnice se stále ozývá řev opice, posílám tam syna, aby jí říkal pohádky. Ještě není poledne a já už padám na hubu, zase hledám kafe, je už studený.

Nakmili jsme imaginární zvířátko. Kouknu do ložnice, postýlka prázdná, asi po pátý dávám dceru zpátky.

Je 12.09 minut. Syn se dívá na pohádku, dcera konečně usnula. Připadám si jak vymačkanej citrón. Bojuju s tím, jestli opakovaně uklidnit ten bordel, nebo usnout nebo si chvíli číst, nebo konečně začít psát.

Představy

Kdyby ses líp učil ve škole, mohl jsi stát nad operačním stolem. Být chirurg nebo gynekolog, ortoped nebo neurolog.

S hlasem jako skalpel řezu se vám do srdce, rozproudím vaše skrytý černý emoce.

Jsem lék pro vaši duši, pulzuju v hrudním koši, jsem energie, žádná teorie.

Tóny zní do ticha, jak hudba tě vyslíká ze vší té špíny co tě tak tíží.

Máma po mě chtěla ať uzdravuju lidský těla. V bílým plášti tiše stojím, všechny s důstojností zdravím, jsem primář.

A tak pouštím vám naplno do žil, svou hudbu, můj životní styl. Přepíšu do srdcí i mysli, proto jste tady, proto jste přišli,

Plním si svůj sen, živím se svým hlasem, uzdravím emoce i vaše velký srdce, jsem lékář duší, léčím hudbou přes uši.

Můj táta byl odjakživa velitel,

Ještě jsem si hrál na písku a on říkal ty budeš ředitel. Sotva jsem se otočil na patě, on už mě viděl jak jsem ve vatě. Jak jezdím velkým fárem po okolí a ten jeho závistivej soused jenom čumí.

A tak pouštím vám naplno do žil, svou hudbu, můj životní styl. Přepíšu do srdcí i mysli, proto jste tady, proto jste přišli,

Plním si svůj sen, živím se svým hlasem, uzdravím emoce i vaše velký srdce, jsem lékář duší, léčím hudbou přes uši.

Sen

Neslyším tě, necítím a přesto vím,

že tě uvidím ve svých snech.

V říšu snů ukládám svou pravou tvář na polštář

a čekám až se mi zjevíš.

Dotýkám se co je ráno,

pro mou duši zakázáno,

a ty to nezměníš.

Jenom ráno až zas vstanu,

otočím se na druhou stranu,

až se probudím.

Všichni herci z mých snů zmizí,

přes den budou jako cizí,

jenom sen.

Kdo mi vepsal tahle slova,

zítra se zdát budou znova,

kdo mi stvořil tenhle svět,

kdo je autorem těch vět.

Budem létat bez přestání,

od rána až do svítání,

ve spojení našich těl,

budem lítat bez křídel. 

Nemusíš ani nic říkat,

stačí jen tiše dýchat,

tvoje oči z perletí,

ruce něžné  jak andělské perutí. 

Tak už zhasni,

zavři víčka,

do tmy svítí už jen svíčka,

její oheň plápolá,

krásný sen ti přivolá.

 

Propojení

Pohled do tvé jemné tváře,
S náznakem svatozáře mě rozněžní.
Pohled do tvých krásných očí,
Vyvolává ve mně pocit lásky.
Říkám si jak možné není,
Že jsme stejní, přitom jiní,
Je to krásný.
Tvoje dlaně na mé tváři,
Vytváří svět bez iluzí,
Jsem volná.
Pohled těch všech lidí kolem,
Vyvolává ve mně dojem nebezpečí.
Schovám svoje křídla v dlani,
Svatozář už dávno není,
Zavři oči.
A tak propojení tímhle světem, v tomhle čase jedním dechem. Jedním srdcem budem napořád. Jak mění se noc, mění se den, jsme dva a přitom jeden, v realitě se nikdy nepotkají.
Svým pohledem na tebe si přeju,
Abychom se potkali i na druhým břehu.
A to vše krásný z vyřčených vět,
Zůstalo v nás na sto tisíc let.

Listuju knihou osudu,

Jestli se najdu kde budu,

A kde najdu tvoje jméno napsaný,

Snad bude u mě, není smazaný.

Bůh nám nakreslí život pastelkou duhovou,

Já jsem ti říkala, stůj pevně na nohou,

A ty se vznášíš až někam k oblakům,

Podléháš svým romantickým snům.

Co uděláš až se rozplynou, až se probudíš

A uvidíš ho s jinou.

Je to realita, je to jiný svět,

Není to banalita, proto si pořád koušu ret.

Tohle nemá žádné řešení,

Není to náhoda, je to znamení,

Vyměnit si a dát co jinej neumí a nemá,

Vyměnit si co máš, ty, on, jen vy dva.

Hluboko v  sobě ukrývám ty dvě slova lásky,

Co nemůžu nahlas vyslovit, jen vím, že navždy.

A tak propojení tímhle světem, v tomhle čase jedním dechem. Jedním srdcem budem napořád. Jak mění se noc, mění se den, jsme dva a přitom jeden, v realitě se nikdy nepotkají.

Chlad

Říkám si, že je možná už příliš pozdě, snažit se, aby to bylo jako dřív,

Nebo je taky možná příliš pozdě, začít doopravdy žít.

Kdopak nám, čas počítá, říká nám, kdy a co dělat mám. Co dál.

Ref:V pohledu tvym a mym je barva seda, kdo mi rekne kudy se dát,

Kterým směrem jít, jak naučit se žít.

Naše ruce mrazem  oba zebou, řekni jak mám vyjít s tebou,

V pohledu tvým a mým, v tom oku studeným.

Říkám si jak ses na mě díval, když jsi mi lásku sliboval,

Společným jménem se podepisoval a prstýnek mi navlíkal.

A tak se ptám, co dělat mám, když mě srdce zebe,

Jen se na tě podívám. Co dál.

Ref: V pohledu tvym a mym je barva seda, kdo mi rekne kudy se dat,

Kterým směrem jít, jak naučit se žít.

Naše ruce mrazem  oba zebou, řekni jak mám vyjít s tebou,

V pohledu tvým a mým, v tom oku studeným.

Jen prosím, odpusť mi, že nemám sílu zkoušet to dál a poslouchat tvý sliby.

Já už vím, nejsme si, ani jeden souzeni.

 V pohledu tvym a mym je barva seda, kdo mi rekne kudy se dat,

Kterým směrem jít, jak naučit se žít.

Naše ruce mrazem  oba zebou, řekni jak mám vyjít s tebou,

V pohledu tvým a mým, v tom oku studeným.

Život

V nejvetsi bolesti, na pokraji sil,

Vyslo slunce a ty ses narodil.

S novym dnem novy zivot zacal,

paprskek slunce se dotkl tve tvare,

kdyz jsi poprve plakal.

S prvnim paprskem bolest ustala,

Tvoje tmava ocka se na me divala.

Nevinnost, oddanost a jemny dech,

co se ti poprve zachvel na tvych rtech.

Prvni dotek po tve hebke tvari,

spustil obrovske dojeti, stesti a slzy.

Nezny cit rozjel se do mych zil,

ty ses ten tvorecek co ve me dlouhe mesice byl. 

Nikdy nezapomenu na prvni obraz tvoji tvare,

za prichodu prvni slunecni zare.

S kazdym spankem tvym se muj slabym stava,

Slysim vanek, kapky rosy, jak roste trava.

A s kazdym novym vychodem slunce vidim ten nejkrasnejsi usmev 

a zazrak svirajici v ruce.

Kapky krve,more potu, ocean citu, hudba ze srdce,

to vse prineslo 16.dubna 2011 prvni slunce.

Toho dne se k memu stinu pridal druhy stin,

to se z me krve narodil muj syn. 

Tak rozdílní

Díváš se skrz mě,
jako bych byla vzduch,
a já tu stojím před tebou, živá,
nejsem duch.
Něco ti nadšeně říkám, vidím duhu,
a ty mi odpovíš ukaž, já vidím jen mlhu.
Koukám se na nebe jak mění se mraky,
támhle je anděl, támhle je delfín,
vidíš to taky?
Koukneš se na nebe a odpovíš.
Myslíš ty mraky? Já nic nevidím.
Slzy v mých očích vidíš jak deš´tovou vodu,
co je zas, co brečíš, že nevidím duhu?
Úzkost, slzy a vztek,
to vše ve mě vře tady a teď.
Co jsem zas udělal, vždyť všechno máš,
slyším jen svůj rozechvělý hlas.
A tak mi zase tečou slzy, copak to nevidí, že on je tam a já jsem tady.
Jako dvě odlišné planety, 
co se tak potkaly, omylem propletly?
A tak zas koukám na nebe,
i přes tu mlhu ji vidím,
je tam naděje.
I přes mlhu vidím slunce,
jak ke mě natahuje ruce.
A on tam vidí jen opar mlžnej,
ten tam prostě je, je vědecky dokázanej. 
A tak pořád hledám ta motýlí křídla,
co mě pohladí,
co kolem mě proletí
a křídlem zavadí.
Úsměv mu věnuji, ten mě nic nestojí,
pro mě je nejdražším platidlem na zemi.