Díváš se skrz mě,
jako bych byla vzduch,
a já tu stojím před tebou, živá,
nejsem duch.
Něco ti nadšeně říkám, vidím duhu,
a ty mi odpovíš ukaž, já vidím jen mlhu.
Koukám se na nebe jak mění se mraky,
támhle je anděl, támhle je delfín,
vidíš to taky?
Koukneš se na nebe a odpovíš.
Myslíš ty mraky? Já nic nevidím.
Slzy v mých očích vidíš jak deš´tovou vodu,
co je zas, co brečíš, že nevidím duhu?
Úzkost, slzy a vztek,
to vše ve mě vře tady a teď.
Co jsem zas udělal, vždyť všechno máš,
slyším jen svůj rozechvělý hlas.
A tak mi zase tečou slzy, copak to nevidí, že on je tam a já jsem tady.
Jako dvě odlišné planety,
co se tak potkaly, omylem propletly?
A tak zas koukám na nebe,
i přes tu mlhu ji vidím,
je tam naděje.
I přes mlhu vidím slunce,
jak ke mě natahuje ruce.
A on tam vidí jen opar mlžnej,
ten tam prostě je, je vědecky dokázanej.
A tak pořád hledám ta motýlí křídla,
co mě pohladí,
co kolem mě proletí
a křídlem zavadí.
Úsměv mu věnuji, ten mě nic nestojí,
pro mě je nejdražším platidlem na zemi.
Žádné komentáře:
Okomentovat