Měním svou tvář, chci být na chvíli jiná,

Jako jedna z těch, silná, ta co všechno zvládá.

Moje pocity jako prach do ulic rozvýřený,

To jsem celá já,

Jen já a čtyři prázdný zdi.

Všechno nebo nic,

Nahoře a nebo dole,

Můžu žádat víc,

Ale přesto zase skromně

Přesně taková jsem já.

Chci obejmout, a cítit tvoji sílu,

Jen na chvíli mít pocit, že tě mám,

Letět pryč odsud, ruku v ruce  někam do vesmíru,

Kolem hvězd tam kde to neznám.

Někam kdo mě nezná a mou pravou tvář,

Že nejsem tak silná jak vypadám jak mě znáš,

Jsme z jiných světů já to vím,

Zvláštní pocit, když si to připustím.

Vzdálená cesta víc než deset let,

Zvláštní jak k tobě doletím,

Poslepu, znám cestu nazpaměť.

Zdi zmatku prolomí zlomový okamžik,

Dlouho ve vzduchu visel ten otazník.

Děkuji životu, že umí tak malovat,

Že mi dovolil zase na chvíli milovat.

Cizí

Nic není na stálo, 

prsty na piáno hraju tvý jméno.

V každým tónu mé písně pro tebe,

je kousek hříchu i něhy,

dávám ze sebe to co mám. 

Z tónu kytary  slyším tvůj hlas a tvoji záhadnou tvář kreslím prstem po papíře,

s nadějí a ve víře, že jsi má.

Chci na chvíli stát a zastavit čas,

z tebe a mě udělat nás.

Co víc si přát,

co víc jen chtít,

než tě moct milovat, navždy tě mít.

Z temnoty do světla jsi se mi připletla,

jiskřička naděje ve mě vysvitla

a pálí nás do srdcí, spolu a s nadějí,

při svitu hvězd než se rozední.

Buď už jen má, když svítá,

nezůstávej ve tmě skrytá.

Vystup ze stínu musí se nemůže,

příjmi světlo mé dlaně co chytí tě, pomůže.

Spojíme hlubokou sílu všech nadějí, bez strachu a obav,

že se rozední.

Po špičkách odcházíš zahalená do tmy,

ovitá do hříšných šatů,

otevíráš dveře jiného bytu,

odkud mi klíče nepatří,

tam kde přestává být naše my.

Než zase se setmí a ty po špičkách,

toulavou černou ulicí vklouzneš do mého já

a na pár chvil, na malou chvíli

se do mě vléváš a do mých žil,

kéž by se čas zastavil.

Ten závoj lásky ti mohl odhrnout jen já,

kde jsem se jen toulal v té době,

v jakých myšlenkách,

že mi tě osud ukradl nepřál dřív,

jen jako ukradenou, jako hřích.

Když se zase vytrácíš potichu a domů vracíš,

zůstávám potichu, sám, s hlavou v dlaních. 

Čas

Poslepu po ránu hledám tvůj stín,

Sladká chuť na jazyku, lehkost tvého dotyku, jen já vím, ty víš.

Do ticha zašeptám a ptám se jak zastavím čas,

Kdo ho dokáže vrátit do času nás.

K nohám mi padá listí,

Byli jsme si až moc jistí tím vším a tím ničím.

Toulám se nocí a sebou pocit,

že jsem to nezvládla,

 zírám do hladiny vody jako do zrcadla

a čekám kdy se vedle mého odrazu, toho vybledlého obrazu objeví tvoje já.

Já vím, že čas nezastavím,

Ty víš, že se mi to nepodaří,

My víme.

Čas, tak pomíjivý, už nezastavíme.

Níž

Když se ti nic nedaří,

nemůžeš v noci spát, myšlenky naruby obracíš,

co se ještě může stát.

Pro slzy už nevidíš,

už ani nevíš co si myslet máš,

pohled do tvýho svědomí,

ukryté někde v pozadí.

Mám pocit, že už to vzdávám,

že padám dolů a stále níž,

že už není nic co mě odrazí,

samé překážky co všechno pokazí, nevím jak dál.

Co se ještě může stát,

kdo vlastně jsem,

kdo chce mě znát,

kdo mě podrží,

když už nedokážu stát.

Tak mě prosím chvíli drž,

já vím, že se to dneska nenosí,

dej mi chvilku svého cenného času a vydrž,

u mě prosím malou chvíli.

Pojď mě chvíli držet,

s tebou se umím tak krásně smát,

vím, že my dva jsme jako opar v mlze,

ale stačí mi jen ve vteřině tvoji vůni znát.

Kde tě mám

V davu se rozhlížím, jestli tě uvidím, tvoji tvář,

myšlenky proletí za celý staletí, tak kde tě mám.

Nic  se neděje a moje naděje se ztrácí v dál,

jak malej kluk co se bojí tu stojí sám.

Tak kde tě mám, musím se ptát,

tvůj krásný pohled se mi vytrácí, snad ne napořád.

V doufání čekám dál v přístavu nadějí,

snad tě ještě uvidím a ve skrytu duše doufám ve spojení.

Tak mě nenechávej doufat dlouho,

A ve vtěřině pouhou zaplň moje tělo touhou. 

To nejsem já.

Den, kdy jsem si uvědomila jestli dělám vše přesně tak jak bych chtěla.  Jsem unavená. Unavená tím jak denně dělám vše dokola, jak není snadný vychovávat děti. Dělám hrozně moc věcí naráz, a mám pocit, že nic není pořádně. Chtěla bych mít víc času na srandu s dětmi, na hry, ale taky na sebe. Mám pocit, že jen desetkrát opakuju obleč si to nebo příjdeme pozdě. Vysvětluju proč se tohle má a proč se tohle nemá, co to způsobuje a můj syn jde neustále proti zdi.  Ztrácím nervy, je to silný sousto.

Nebaví mě být ta zlá. Proč si my ženy myslíme, že to mají chlapi lehčí? Protože mají. Muž jde do práce, vydělá peníze, příjde domů, nakoukne do ledničky, pustí si počítač a tím to všechno skončilo. Hraje si ten den s dětmi, vezme je ven? Opravdu se zajímá jak se celý den měli? A co žena? Zbyly otázky pro ni? Nebo je to jen proto, že se to dělá?  Je to opravdový zájem nebo prostě řeknu to, abych měl klid?

Čas, to slovo co může být celý život, ale taky jen pár dní. Někdy ztrácíme čas tím, že pořád dokola opakujeme tu stejnou věc a nedokážeme si přiznat, že to nemá význam, že to prostě jiný nebude. Teď toho máme moc, děti, práce, a ještě by ten den byl potřeba natáhnout. Cítit se naplněná ne poloprázdná. 

Jednou ten čas uplyne. Uplyne doba dětskách her, zodpovědnosti za ten malý život, co bude potom? Plno prázných zdí, ticho. Co pak tady budeme dělat spolu? O čem si budeme povídat, co budeme řešit?

Čím více toho máte na sobě a vidíte jak obrovské jsou rozdíly učíte se  žít sami za sebe, se sebou.

Dostala jsem tenhle život, tento dar, můžu ho promrhat a nebo také žít naplno.

Nebaví mě pořád někomu říkat co má dělat, rozdávat úkoly a koukat na ty výrazy už zase poroučí? Kde jsem přišla k této úloze? Jak nevědomky jsem ji převzala a nastoupila do toho kolotoče, ze kterého se mi věčně motá hlava.

Kde jsem zůstala já? Koho to zajímá kdo vlastně jsem? Koho doopravdy zajímá moje duše, a ne jestli je plná lednice, čistý prádlo a postaráno o děti. Kolik si toho ještě dokážu naložit, abych si konečně přiznala, že tohle jsem si nevybrala, že tohle já nechci.  Že tohle nejsem Já.