Den, kdy jsem si uvědomila jestli dělám vše přesně tak jak
bych chtěla. Jsem unavená. Unavená tím
jak denně dělám vše dokola, jak není snadný vychovávat děti. Dělám hrozně moc
věcí naráz, a mám pocit, že nic není pořádně. Chtěla bych mít víc času na
srandu s dětmi, na hry, ale taky na sebe. Mám pocit, že jen desetkrát
opakuju obleč si to nebo příjdeme pozdě. Vysvětluju proč se tohle má a proč se
tohle nemá, co to způsobuje a můj syn jde neustále proti zdi. Ztrácím nervy, je to silný sousto.
Nebaví mě být ta zlá. Proč si my ženy myslíme, že to mají
chlapi lehčí? Protože mají. Muž jde do práce, vydělá peníze, příjde domů,
nakoukne do ledničky, pustí si počítač a tím to všechno skončilo. Hraje si ten
den s dětmi, vezme je ven? Opravdu se zajímá jak se celý den měli? A co
žena? Zbyly otázky pro ni? Nebo je to jen proto, že se to dělá? Je to opravdový zájem nebo prostě řeknu to,
abych měl klid?
Čas, to slovo co může být celý život, ale taky jen pár dní.
Někdy ztrácíme čas tím, že pořád dokola opakujeme tu stejnou věc a nedokážeme
si přiznat, že to nemá význam, že to prostě jiný nebude. Teď toho máme moc,
děti, práce, a ještě by ten den byl potřeba natáhnout. Cítit se naplněná ne
poloprázdná.
Jednou ten čas uplyne. Uplyne doba dětskách her,
zodpovědnosti za ten malý život, co bude potom? Plno prázných zdí, ticho. Co
pak tady budeme dělat spolu? O čem si budeme povídat, co budeme řešit?
Čím více toho máte na sobě a vidíte jak obrovské jsou
rozdíly učíte se žít sami za sebe, se
sebou.
Dostala jsem tenhle život, tento dar, můžu ho promrhat a
nebo také žít naplno.
Nebaví mě pořád někomu říkat co má dělat, rozdávat úkoly a
koukat na ty výrazy už zase poroučí? Kde jsem přišla k této úloze? Jak
nevědomky jsem ji převzala a nastoupila do toho kolotoče, ze kterého se mi
věčně motá hlava.
Kde jsem zůstala já? Koho to zajímá kdo vlastně jsem? Koho
doopravdy zajímá moje duše, a ne jestli je plná lednice, čistý prádlo a
postaráno o děti. Kolik si toho ještě dokážu naložit, abych si konečně
přiznala, že tohle jsem si nevybrala, že tohle já nechci. Že tohle nejsem Já.
Žádné komentáře:
Okomentovat