Mateřská dovolená - aneb takový normální ráno

Je teprve půl desátý ráno a už peru druhou pračku, uklízím nádobí, převlíkám pěřiny, dělám snídani.  V troubě už mám oběd, asi třikrát jsem oblíkala dceru, protože se svlíkla. Přeskakuju syna, kterej jezdí kolem dokola na motorce a modlím se, aby přežily  moje prsty. Mezitím přemýšlím co nakoupím, co ještě musím. Jestli jsem se vlastně už převlíkla. Mám obě ponožky stejný? Slyším už asi po stý slovo mami, odbíhám od jedné věci ke druhé, dcera se zase svlíkla. Obleču ji, musím ji učit na nočník, zase zdrhla. A zase mamííí, jdu se podívat do trouby, zjistím, že mám namalovaný jen jedno oko. Čistily si ty děti už dneska zuby?  Kde mám kafe, kam jsem ho jen položila?  Je mi horko, jsem spocená a můj jinak těžce nízkej tlak je v normálu. Ano ještě chci dneska udělat něco pro sebe, zbyde mi na to čas? Dcera skáče po posteli, nedělej to je tady topení, to není dobrý. Syn kouká přes sklo do trouby, hele to není dobrý je to dost horký. Kolikatery ruce, že to mám? Snažím se je spočítat, ale nějak mi to nejde.  Můj mozek je ohřátej na 360 stupňů. Mamííí a koukej a mami hele, jak dlouho to peču, co ta pračka pere? Půjdeme čůrat. Mami chci si číst slyším syna a mamííí vidím jak si nese dcera papír a říká mami svou žvatlaninou pastelky, mami maluj.

A chvíle ticha, jsem tak zmordovaná, néééé pomalovaná zeď. Rvačka, mami ona mi to bere, ona mě mlátí. Maminko bum bum. Takovej normální den, tak co zblázním se? Je teprve deset hodin. Do osmi do večera fakt daleko, v noci to zas bude rodeo, tak co zblázním se. Jak já je miluju, a jak mi to někdy leze na budku. Mateřská dovolená. Ano máme se starat o děti, ale kde psali, že je musíme oblíkat, vařit, prát, venčit je, uklízet stokrát ten bordel, rvát je od sebe, několikrát denně převlíkat a seškrabovat jídlo ze stropu.  Když bych na to do večera nesáhla, tak nenajdu ani čtvereček koberce. Uff. Je poledne, čas odpoledního spánku a jedinej komu se tady zavírají oči jsem já, dcera dovádí, syn  si chce povídat a nakrmit imaginární zvířátko. Všude je plastelína, podlaha co byla čistá je jak od slepic. Všude rohlík a něco co sakra lepí.

Maminko ty se pořád směješ, ale když se naštveš tak ječíš, jak nedávno na toho pána co jel rychle v autě do tý ulice co se smí jen jedním směrem a ty jsi řekla: Kam jedeš ty debile?

A už jsme po obědě, na stole a pod stolem to vypadá jak v chlívku, na lince je zase plno nádobí. Děti lítají jak zdivočelý a já už fakt nemám šťávu. Všude po bytě roztahaný peřiny a já si říkám, kdy to jako udělali, teď jsem tady byla.

Syn se rozhodl dceři číst pohádku, uf chvíle klidu Vypráví jí o tom jak se medvídek Pú pokadil a vyválel se v tom, jak naučné.

Měla jsem do tý žemlovky fakt dát ten rum.:D

Po bytě se válí všude pastelky, dcera zase vyslíkla, někdo zvoní na zvonek a zvoní mi telefon nebo mi zvoní už i v uších? 

Papírový kapesníky jsou super pomůcka, ale ne v rukách mojí dcery. Opět vytahuju vysavač a vysávám milimetrové částečky vytahovacích kapesníků, zbyla jich půlka pro syna co má rýmu a řve, že mu teče z nosu.

Vzdálila jsem se na záchod, během chvíle mám u sebe obě děti, nejmenší místnost v bytě a tak oblíbená. Odešlu je na pohádku, než stihnu zavřít dveře dcera počmárá nábytek voskovkama, příjdu si už jak v galerii. Dávám jí do postýlky a doufám, že už odpadne, zatím se ozývá jen vzteklej křik. To není možný, vstávala v pět, tak proč hned neusne. V pět ještě i kohouti spí.

Moje tři nejlepší kamarádky, myčka, sušička a pračka doběhly všechny naráz. Takže jdu vyndávat, přendávat a nandávat. Z ložnice se stále ozývá řev opice, posílám tam syna, aby jí říkal pohádky. Ještě není poledne a já už padám na hubu, zase hledám kafe, je už studený.

Nakmili jsme imaginární zvířátko. Kouknu do ložnice, postýlka prázdná, asi po pátý dávám dceru zpátky.

Je 12.09 minut. Syn se dívá na pohádku, dcera konečně usnula. Připadám si jak vymačkanej citrón. Bojuju s tím, jestli opakovaně uklidnit ten bordel, nebo usnout nebo si chvíli číst, nebo konečně začít psát.