Pod křehkou kůží byla síla,
S tenkým dotekem jsi celý život žila.
Drobná a přitom sílu žít,
Bojovat, smát se, zvítězit.
Osud ti nedal mnoho času, a přidával ti víc a víc,
A i přesto jsi se smála od srdce a nečekala nic.
Kradl jsem chvíle pro tebe, abych tě viděl se smát,
Jako motýl odlétla jsi do nebe, měl jsem tě vážně moc rád.


Tam za duhovým nebem vím, že se na mě díváš,
Že už tě nic nebolí a s lehkostí dýchaš.
Nechala jsi mi tu kus sebe, už nejsem jako dřív,
I když je mi někdy těžko a srdce zebe, vím, že je pořád pro co žít.
Křehká tvoje křídla, tvář andělská,
Otevřela se ti brána nebeská,
a s lehkostí na druhém břehu,
při posledním výdechu,

   přichází vysvobození.

Odletěla jsi jako motýl do nebe v ozvěnách
Tak rychle a lehce jako na vlnách.

   zlehounka a křehce po nebi,

   Tam kde tě už žádný dotek nebolí. 

Pojď

Pojď ke mně blíž, jinak neuvidíš, co vidět máš.
Pohledem mým studuju tvůj,
Pojď ke mně blíž, už jenom tak nestůj.
Ještě včera jsem tě neznal, ještě včera jsi byla ničím,
Ještě včera tvůj pohled do prázdna slabě svítil.

Rozsviť se mnou dnešní noc, probuď se mnou zítra ráno,
Nechci toho zas až moc, jen buď chvíli nespoutanou.
Buď slzou v oku mým, budu úsměvem v tvý tváři,
To co mě teď pálí, s tebou se rozzáří.
Šeptám do mraků, šeptám do deště, chtěl bych tě líbat znovu zas a ještě.

Vyvolená

Po vteřinách počítám čas

A přemlouvám se na tebe zapomenout,

Přitom doufám, že tě brzy spatřím zas,

V pohledu tvým se stávám vyvolenou.

Být tou jedinou, pro tebe vyvolenou,

Moct tak přetočit čas a necítit se poraženou,

Tajím co se dá, doteky letmý potají si kradu,

S tebou volná jako pták, v pohledu tvým jako led taju.

Tou vyvolenou, co tě  spoutá vášní

a hladí něhou,

doteky horký jako láva,

na co čekat, není proč váhat.

Být tou jedinou, pro tebe vyvolenou,

Spojit v jedno nás,

Splynutí těl v jedno.

Dotýkám se svého těla bez pocitu viny,

Že pod kůžím cítím tvoje prsty, před sebou tě vidím.

Otevírám se té představě,

Bez myšlenek a bezhlavě,

Užívám si těch vtěřin pár a slasti,

Výdechy ukryté navždy ve zdi,

Jemně se rozplynou,

baví mě být nevinnou i tou zkaženou.

Noční zima

Zimní krajinou se toulám,

noční svit na cestu mi svítí,

do nebes volám, 

svoje pocity a to co tady cítím.

S odvahou, propojená s tímhle světem,

pokorou, že nic není jen tak letem.

Chci splynout z tmou,

zamotat se no noční záře,

být pavučinou,

co jen tak někdo nerozváže.

Být hvězdou svítivou,

nedosažitelnou, pro tebe tou jedinou.

S nepatrnou vírou co ve mě uvadá,

odvahou co zlehka opadá,

sněhovou vločku nechám roztát ve dlaních,

ledový mráz po tvářích mě pohladí,

když si tě představím v nočním proudu času,

ve větru se rozplývá nádherný tón tvého hlasu.

Do ticha zašumí marnivá touha,

ve mě se odehrává myšlenka pouhá,

noční proud kolem mě se řítí,

láska v mém srdci na všechny strany svítí,

až za obzor, neuvadá,

až do výšin za nebesa tak hluboko sahá.

Nevzdávám se svých  myšlenek, nevzdávám se svého srdce,

v hlavě tisíce slov, mihotajících se písmenek,

připomíná mi tebe.

Pokládám svoje vlasy na polštář a zavírám oči,

tvoji tvář, poskládám i po tmě, v nejhlubší noci,

jen jednu noc  jen jedinou,

chci se tě dotýkat pod peřinou,

až do rána cítit teplo tvého těla,

probudit se v tvé náruči bych chtěla.

Jen jedenkrát, jednu jedinou, mít vzpomínku na noc společnou

než hodiny dobu ranní odbijou.

Měním svůj život, vím, že do něj nezapadáš,

přesto, když zavřu večer oči, okamžik tmy tvůj obraz mi poskládá

do vědomí,

já to nezměním,

to, že jsme se poznali, je znamení,

že ty máš něco co nemám já, a já zas mám co nemáš ty,

když jsme spolu my dva, zvláštně poskládané životy,

můžeme se smát a spolu bát se,

jen tak zírat na nebe, povídat si, skládat básně.

Stačí ten přítomný okamžik,

ve vzduchu přesto visí otazník 

a bojím se ho vyslovit nahlas zcela,

abych neslyšela už nikdy, naše doba vypršela.

Měním svou tvář, chci být na chvíli jiná,

Jako jedna z těch, silná, ta co všechno zvládá.

Moje pocity jako prach do ulic rozvýřený,

To jsem celá já,

Jen já a čtyři prázdný zdi.

Všechno nebo nic,

Nahoře a nebo dole,

Můžu žádat víc,

Ale přesto zase skromně

Přesně taková jsem já.

Chci obejmout, a cítit tvoji sílu,

Jen na chvíli mít pocit, že tě mám,

Letět pryč odsud, ruku v ruce  někam do vesmíru,

Kolem hvězd tam kde to neznám.

Někam kdo mě nezná a mou pravou tvář,

Že nejsem tak silná jak vypadám jak mě znáš,

Jsme z jiných světů já to vím,

Zvláštní pocit, když si to připustím.

Vzdálená cesta víc než deset let,

Zvláštní jak k tobě doletím,

Poslepu, znám cestu nazpaměť.

Zdi zmatku prolomí zlomový okamžik,

Dlouho ve vzduchu visel ten otazník.

Děkuji životu, že umí tak malovat,

Že mi dovolil zase na chvíli milovat.

Cizí

Nic není na stálo, 

prsty na piáno hraju tvý jméno.

V každým tónu mé písně pro tebe,

je kousek hříchu i něhy,

dávám ze sebe to co mám. 

Z tónu kytary  slyším tvůj hlas a tvoji záhadnou tvář kreslím prstem po papíře,

s nadějí a ve víře, že jsi má.

Chci na chvíli stát a zastavit čas,

z tebe a mě udělat nás.

Co víc si přát,

co víc jen chtít,

než tě moct milovat, navždy tě mít.

Z temnoty do světla jsi se mi připletla,

jiskřička naděje ve mě vysvitla

a pálí nás do srdcí, spolu a s nadějí,

při svitu hvězd než se rozední.

Buď už jen má, když svítá,

nezůstávej ve tmě skrytá.

Vystup ze stínu musí se nemůže,

příjmi světlo mé dlaně co chytí tě, pomůže.

Spojíme hlubokou sílu všech nadějí, bez strachu a obav,

že se rozední.

Po špičkách odcházíš zahalená do tmy,

ovitá do hříšných šatů,

otevíráš dveře jiného bytu,

odkud mi klíče nepatří,

tam kde přestává být naše my.

Než zase se setmí a ty po špičkách,

toulavou černou ulicí vklouzneš do mého já

a na pár chvil, na malou chvíli

se do mě vléváš a do mých žil,

kéž by se čas zastavil.

Ten závoj lásky ti mohl odhrnout jen já,

kde jsem se jen toulal v té době,

v jakých myšlenkách,

že mi tě osud ukradl nepřál dřív,

jen jako ukradenou, jako hřích.

Když se zase vytrácíš potichu a domů vracíš,

zůstávám potichu, sám, s hlavou v dlaních. 

Čas

Poslepu po ránu hledám tvůj stín,

Sladká chuť na jazyku, lehkost tvého dotyku, jen já vím, ty víš.

Do ticha zašeptám a ptám se jak zastavím čas,

Kdo ho dokáže vrátit do času nás.

K nohám mi padá listí,

Byli jsme si až moc jistí tím vším a tím ničím.

Toulám se nocí a sebou pocit,

že jsem to nezvládla,

 zírám do hladiny vody jako do zrcadla

a čekám kdy se vedle mého odrazu, toho vybledlého obrazu objeví tvoje já.

Já vím, že čas nezastavím,

Ty víš, že se mi to nepodaří,

My víme.

Čas, tak pomíjivý, už nezastavíme.

Níž

Když se ti nic nedaří,

nemůžeš v noci spát, myšlenky naruby obracíš,

co se ještě může stát.

Pro slzy už nevidíš,

už ani nevíš co si myslet máš,

pohled do tvýho svědomí,

ukryté někde v pozadí.

Mám pocit, že už to vzdávám,

že padám dolů a stále níž,

že už není nic co mě odrazí,

samé překážky co všechno pokazí, nevím jak dál.

Co se ještě může stát,

kdo vlastně jsem,

kdo chce mě znát,

kdo mě podrží,

když už nedokážu stát.

Tak mě prosím chvíli drž,

já vím, že se to dneska nenosí,

dej mi chvilku svého cenného času a vydrž,

u mě prosím malou chvíli.

Pojď mě chvíli držet,

s tebou se umím tak krásně smát,

vím, že my dva jsme jako opar v mlze,

ale stačí mi jen ve vteřině tvoji vůni znát.

Kde tě mám

V davu se rozhlížím, jestli tě uvidím, tvoji tvář,

myšlenky proletí za celý staletí, tak kde tě mám.

Nic  se neděje a moje naděje se ztrácí v dál,

jak malej kluk co se bojí tu stojí sám.

Tak kde tě mám, musím se ptát,

tvůj krásný pohled se mi vytrácí, snad ne napořád.

V doufání čekám dál v přístavu nadějí,

snad tě ještě uvidím a ve skrytu duše doufám ve spojení.

Tak mě nenechávej doufat dlouho,

A ve vtěřině pouhou zaplň moje tělo touhou. 

To nejsem já.

Den, kdy jsem si uvědomila jestli dělám vše přesně tak jak bych chtěla.  Jsem unavená. Unavená tím jak denně dělám vše dokola, jak není snadný vychovávat děti. Dělám hrozně moc věcí naráz, a mám pocit, že nic není pořádně. Chtěla bych mít víc času na srandu s dětmi, na hry, ale taky na sebe. Mám pocit, že jen desetkrát opakuju obleč si to nebo příjdeme pozdě. Vysvětluju proč se tohle má a proč se tohle nemá, co to způsobuje a můj syn jde neustále proti zdi.  Ztrácím nervy, je to silný sousto.

Nebaví mě být ta zlá. Proč si my ženy myslíme, že to mají chlapi lehčí? Protože mají. Muž jde do práce, vydělá peníze, příjde domů, nakoukne do ledničky, pustí si počítač a tím to všechno skončilo. Hraje si ten den s dětmi, vezme je ven? Opravdu se zajímá jak se celý den měli? A co žena? Zbyly otázky pro ni? Nebo je to jen proto, že se to dělá?  Je to opravdový zájem nebo prostě řeknu to, abych měl klid?

Čas, to slovo co může být celý život, ale taky jen pár dní. Někdy ztrácíme čas tím, že pořád dokola opakujeme tu stejnou věc a nedokážeme si přiznat, že to nemá význam, že to prostě jiný nebude. Teď toho máme moc, děti, práce, a ještě by ten den byl potřeba natáhnout. Cítit se naplněná ne poloprázdná. 

Jednou ten čas uplyne. Uplyne doba dětskách her, zodpovědnosti za ten malý život, co bude potom? Plno prázných zdí, ticho. Co pak tady budeme dělat spolu? O čem si budeme povídat, co budeme řešit?

Čím více toho máte na sobě a vidíte jak obrovské jsou rozdíly učíte se  žít sami za sebe, se sebou.

Dostala jsem tenhle život, tento dar, můžu ho promrhat a nebo také žít naplno.

Nebaví mě pořád někomu říkat co má dělat, rozdávat úkoly a koukat na ty výrazy už zase poroučí? Kde jsem přišla k této úloze? Jak nevědomky jsem ji převzala a nastoupila do toho kolotoče, ze kterého se mi věčně motá hlava.

Kde jsem zůstala já? Koho to zajímá kdo vlastně jsem? Koho doopravdy zajímá moje duše, a ne jestli je plná lednice, čistý prádlo a postaráno o děti. Kolik si toho ještě dokážu naložit, abych si konečně přiznala, že tohle jsem si nevybrala, že tohle já nechci.  Že tohle nejsem Já.

Jen ve snech

Potichu se plížím tmou,

skláním nad tou nádhernou záplavou tvých krásných vlasů.

Vkrádám se potají  do tvých snů,

něžně ve tmě se zlehka dotýkám tvých rtů.

Beru tě za ruku tak zlehka,

křehká jako dlouhý vlas, tak lehká.

Propletu prsty s mými a s pocitem,

že na malou chvíli, ještě tě mám.

A ty se probouzíš, moje místo je už prázdné,

do tmy se díváš, nic nevidíš, obrysy žádné.

Doteky se vytrácí, doteky ze snu se rozplynou,

stojím tu u tebe, co dál,

co bych dal za pusu jedinou.

Slzu co padá po tváři

a dopadne na mém polštáři,

jemně bych setřel rtem svým.

Moc se ti omlouvám za bolest co jsem ti dal,

prosím tě netrap se,

každou noc ti u postele budu stát.

Andělem strážným ti budu napořád,

pod svými křídly budu tvoji duši hřát.

Zavři své oči tak krásné jako rosa k květině,

pod dotekem jako vlas usínáš ve vteřině

a necháváš mě přijít do svých snů.

Jen tam je to místo kouzelné,

kde se tě smím dotknout 

a to jediné co nesmím je žít.

Já se vytrácím už nemůžu zpátky, na druhým břehu čtu ti pohádky na dobrou noc do tvých voňavých vlasů.

Až mi odpustíš co jsem ti říkal, že mě neztratíš, že bez tebe význam život nepřináší. 

Já se vytrácím, ale na nebi hvězdy, svítí pro tebe, prosím tě věř mi moc jsem tě miloval.

Když bych uměl zastavit čas, nespěchal bych a přišel bych včas, teď už tom nevrátím,

ke hvězdám stoupám a každý věcer pro tebe svítím. 

Ať udělám

A ty se zase tváříš a já nevím co si myslet mám,

Někde  ve  tvý tváři  hledám známou zář,

Rozpuštěná ve tmě jak oheň co dohořívá

Žádný úsměv na rtu, už se na mě neusmíváš.

Po tisící ptám se, co si myslíš, co dělat mám,

Moje srdce v dálce pomalu uhasíná.

Ať  udělám co udělám, stejně vím, že se ti nezavděčím,

Po tisící ti volám, ty mi to nezvedáš, tyhle  chvíle mě hrozně ničí.

Tvůj pohled tak ledový, tak vzdálený jako bys byla za mořem,

Přitom stojíš naproti probodáváš mě tupým pohledem.

Proč nemluvíš, co chce mi říct tvoje srdce co snad ani nebuší,

Tvý svědomí, tvůj zvláštní klid mě tohle hrozně ničí,

proč to nevidíš.

A ty  odcházíš, mě tu necháváš,

moje pocity, tělo rozervaný,

ani na chvíli se nezastavíš,

všechny ty krásný dny jsou ti ukradený.

Za co vyměníš  příchuť  lásky,

 za cinkání a za přívěsky,

proč to nevidíš. 

To není konec

Neodcházím napořád,

Mlha po mě zůstává,

Bosá po kamení kráčím dál,

Z nebe kapka padá dolů k nám.

Když se cesty rozdělí,

půjdeme každý sám,

vzpomínky se mi vzdalují,

Svobodu mám na dosah.

Ještě se nevzdávám, a nepropadám dolů,

Každé zakopnutí mě posouvá dááál.

Ještě neumírám a nepadám ke dnu,

Touha k životu a poznání mi sílu dá.

Tak seber svý touhy než je vítr rozfouká,

Drobný střípky z rozbitýho zrcadla.

V každým tom kousku je kousek tvýho já,

Tak si to nenech vzít,

Každá chvíle na světe je vzácná.

Sbírám kousky svýho starýho já, lepím je vedle sebe,

Některý mi nesedí, vím, že už sem nepatří tak je pouštím do nebe.

Nitro

Znám tě jsi kniha věčně nedopsaná,

Čtu tě stále, od konce a pokaždé jsi jiná,

V mém srdci navždy napsaná,

Nechápu to, jsi víla a v zápětí láva žhavá.

Držím tě za ruku a za chvíli se prázdnou stane

To jsi zase uletěla jako motýl za modré nebe

Jak housenka uzavřená ve svém nitru,

Schoulená v měsíčním svitu,

Se schováváš.

Já se nikdy nevzdám, já  tě jednou poznám, přečtu každý list.

Každou stránku, každé písmo, zjistím jaké temné místo v sobě máš.

Překreslím ho tužkou srdce, zamaluju na tvý ruce každý šrám.

Každou krutost tvého já, černou jako rytíř noci,

Přemalujem spolu ty a já na hluboký pocit jménem láska.

Hluboko

Hluboko zarytá na tisíc kousků rozbitá,
skládám tisíce svých střípků zpátky.
Tvář ukrytou pod vlasy jemně poodhalí závan větru,
napětí rozpadá se v hvězdném prachu, šeru.
Otočená zády ke svému svědomí,
myšlenky hříšné do mého vědomí mi šeptají,
že mě dostanou.
Nestíhám ti, utíkáš rychleji,
čím víc přidávám tím víc mi mizíš,
a já s nadějí, že na to mám,
o to víc se snažím a vyhrávám.
Jakou cenu má tohle vítězství,
přinese mi tahle trofej bohatství
a nebo jen na malou chvíli  zalepí černé díry v duši mojí tak křehké jako křídla motýlí.
Jak panenka z porcelánu chráním svoji masku bílou,
tíha těžkých bílých šatů,
ústa zanechává němou.
Věta nevyslovená,
nedotknutelný paprsek slunce,
přesto mě dostává
a já s touhou šťastného konce........ doufám.

Odliv

Já se v tobě nevyznám, bloudíš ve svých hlubinách, chceš být sám,

tvoji tvář už dobře znám, každé vrásce po tmě dám, polibek co sílu vrací.

Obraz tvůj mi v dálce mizí, já tě znám přitom jsi cizí,

velký zmatek v hlavě mám.

Už potisící vstávám a pořád vidím jaks tam stála,

v očích naději planou,

Bylas jako závan, jako mořská vlna v odlivu,

a já ani náznak jak toho lituju.

Už potisící s ustaranou tváří,

dívám se po vteřině k našim dveřím,

že se otevřou.

V Hlubině našich duší, vyprchal z nás ten pocit souznění,

osamělost našich srdcí, toužím ještě zažít jednou pocit, když se  otevřou.

Odplouváš někam do dáli, klíče od bytu na zemi pohozený,

věděl jsem, že to jednou vzdáš, že moje temnota má moc velký stíny. 

Blízko dál

Když na tebe upřu zrak, cítím se jak volný pták, letím vzhůru novým zítřkům.

Včera byla středa snad, neudělám už krok vzad, nejde vrátit co teď cítím.

Někde v davu schoulená, noční vánek rozevlál pramen vlasů na tvých tvářích.

Tak si  pojďme něco přát, hvězda z nebe padá k nám, na zem dolů.

Jsi tam blízko přitom dál, jsi přízrak, sen co se mi jen zdál.

Přeju si ať jsi mi blízko.

Tvůj hlas jako klidné moře, šumení do uší mých,

Všechno kolem rozpouští se, ledy tají ve  dlaních.

Chci tě slyšet se smát, jen do uších mých,

Mít tě na chvíli zas, ve tvý blízkosti si snít.

Tak si pojďme něco přát, hvězda přání na dosah, jen se jí dotknout,

Všechny sny se záhy změní, všechno černé v zapomění, upadá.

Ještě jednou na malou chvíli chci si přát,

Ležet , tebou omotaná, cítit tvoje tělo hřát.

Blízko dál

Když na tebe upřu zrak, cítím se jak volný pták, letím vzhůru novým zítřkům.

Včera byla středa snad, neudělám už krok vzad, nejde vrátit co teď cítím.

Někde v davu schoulená, noční vánek rozevlál pramen vlasů na tvých tvářích.

Tak si  pojďme něco přát, hvězda z nebe padá k nám, na zem dolů.

Jsi tam blízko přitom dál, jsi přízrak, sen co se mi jen zdál.

Přeju si ať jsi mi blízko.

Tvůj hlas jako klidné moře, šumení do uší mých,

Všechno kolem rozpouští se, ledy tají ve  dlaních.

Chci tě slyšet se smát, jen do uších mých,

Mít tě na chvíli zas, ve tvý blízkosti si snít.

Tak si pojďme něco přát, hvězda přání na dosah, jen se jí dotknout,

Všechny sny se záhy změní, všechno černé v zapomění, upadá.

Ještě jednou na malou chvíli chci si přát,

Ležet , tebou omotaná, cítit tvoje tělo hřát.

Nikdo

Ještě než se naposledy podívám na tvou tvář,

a půjdu dál sama kam povede mě mýho srdce zář,

sama jako zrnko písku v poušti,

jako dešťová kapka co se z nebe spouští

a padá dolů k zemi, osamělá,

chci ti říct,

že jsem tě vážně milovala.

Do stromu vyrytý naše jména,

tam kde jsi líbal tělo mý,

zůstane v něm navždy naše síla,

naše tajemství a naše velký sny.

A tak padám dolů sama, nemám se už čeho chytit,

nemám padák a necítím pevnou zem.

pode mnou obrovská černá díra, snažím se probudit ten zlý sen.

nechápu co se stalo, kde byla chyba.

Kdo mě chytí a nabídne mi náruč svou

než se s tebou rozloučím a nechám tě jít cestou svou,

chci naposledy podívat se do tvých očí,

zkusit vybavit si ještě pocit, že byla jsem pro tebe vším,

než stala jsem se pro tebe nikým, ničím. 

Dospělá

Kdo se ve mě nachází, jak se mnou jen zachází?

Jemně jako v rukavičkách? Nebo s tíhou na mých víčkách.

S láskou nebo kritikou,

Nakreslenou, vyrytou?

Kdo se skrývá v tom mém já,

Zralá žena, dospělá?

Nebo jen to malé dítě,

Co sedělo věčně v koutě.

Ustrašené něco říct,

Vědět nebo žadonit?

Hodná holka, v noci ve dne,

Kam ji řekneš tam si sedne.

Kolik uplynulo času,

A já hlavě plno hlasů,

Jaké oči, nos i vlasy,

Posměváčci,

Zas ty hlasy.

Že se bojím sebou být,

Neplakat a sama jít.

Zrcadlem mi děti jsou,

Dělám chyby,

Jednu za druhou.

Klopýtám a zvedám se ,

Dokážu to, nedám se.

Utěším tu holku malou,

Uplakanou,  nežádanou,

Pohoupu na kolenou,

Stanu se už dospělou.

Loučení

Tvoji tvář mám stále před očima,

Než se rozpustí a stane se jen snem,

Opouštím myšlenky co mi tě připomínají

Stává se to pouhým obrazem. 

Chci ti říct, byl jsi víc, nemyslíš, když mi říkáš co cítíš. 

Nejsem to já koho nosíš v srdci,

Ani nevím co jsem si myslela,

Tvoje jsem byla jen v temné noci a ve dne jenom ten pocit.

Teď už vím, že ten stín, co večer se mnou usínal navždy opouštím. 

Společně

Společně na vlnách,

plujeme jak koráb,

minem se útesem, 

spolu snáz.

Pevnina na obzoru,

vynáší nahoru to co má.

Ozvěna ve skalách,

odráží jen nás dva,

napořád.

šeptám ti na tváře,

za sluneční záře,

že jsem rád,

že tě mám.

Opouštím svoje já,

jen tobě se odevzdám,

moje srdce už není mé,

patří nám.

Nemusím čekat na západ slunce,

abych mohl tisknout tvé ruce,

čekat na světlo v tmách,

za záře je uvnitř v nás.

Blouznění

Je ráno, já vstávat mám,

postel rozestlaná, jsem v ní sám,

cítím vůni krásný ženy,

rozhlídnu se, ale žádná není.

Na krku mám malý šrám,

tak byla tu nebo se mi jen sen zdál.

A tak přemýšlím jak jsme spolu,

lítali nahoru a dolů,

jak jsem se tě dotýkal,

nebo jsem snad ty prázdný láhve vypil sám.

Nahoru a dolů v noci,

držel jsem tě pevně v bocích.

Ta vůně, závan tvýho těla,

zůstal mi v polštáři,

kam ses poděla.

Je ráno, jenom ležím,

krásná neznáma utekla z mých peřin,

bez rozloučení, beze vzkazu,

mám jen velkou kocovinu...............

Jen já

Už nic neskrývám,zlehka běžím proti větru,

Bosá po kamení, deštěm zmáčená s úsměvem na rtu.

Vlasy zmáčený, větrem pocuchaný,

Tváře deštěm smytý tajemství odkrývají.

Mojím touhám šanci dávám, životu se zlehka odevzdávám.

Odmítám se bát, odmítám se třepat v koutě,

Být stejná jako holka na plakátě.

To nejsem já, to jen jedna z masek mých,

Dokonalá, vyrovnaná, to je to co dneska nosí.

Jsem  ta holka pihovatá, drobný vrásky zdobí úsměv můj,

Všechny moje radosti i rány odráží,

Miluju je každou vteřinou. 

Po svý ose.

Pluju  si pomalu po svý ose,

Plný pravidel a řádů,

Jako v mýdlový bublině nalepená.

Pocity mýho pravýho já,

Někde vzadu.

Křičí, tak už vystup, nečekej na znamení,

Zastávka se jménem Život nemá značku,

Cítím ten otřes, zemětřesení,

A toho se bojím.

Po kapkách umývám svoje jizvy bolavý

Dotýkám se svojí tváře raněný,

Vzdušný zámky někdo zboural bez varování,

Stojím jako sloup osamocený.

Pro tebe zavírám oči na malou chvíli,

Zvedá se vítr, emoce sílí.

Celý se vléváš do mých žil,

Nakloním se k tobě, jako bys tu byl.

Jen se co natáhnu, dotknu se rtů,

Vypaříš se jako pára, byls jen v mých myšlenkách, jako ve snu,

I když nespím.

Toužím, chci se tě dotknout,

Tancovat v dešti, v tvé náruči zmoknout.

Přitom se bojím každé tvé kapky,

Okamžitě uskočím,

Dělám krok zpátky.

Posetá hvězdných prachem,

Líbám tě jedním dechem.

Teď

Je to navždy v nás, 

to propojení, tenké jako vlas.

Po špičkách, potichu zlehka,

to splynutí, pohled tvůj, když se s mým setká.

Proniknutí do srdce, nitra,

stejné jako před rokem, dnes a bude i zítra.

Ve tvých očích, vášeň, něha, ta jiskra,

porozumnění, nemusím nic říkat

a ty to víš,

po tisící mi rozumíš.

Proti proudu času každý z nás,

beze slov říkám nahlas, šeptám do ticha,

ručička na hodinách pozpátku utíká.

Za zavřenými ústy úsměv mít,

mít strach a přitom se nebát život žít.

Běžím a přitom stojím na místě,

dělám krok dozadu, nazpátek,

začínám od konce po začátek.

Po schodech utíkám dolů,

všechno je přitom nohama vzhůru,

dotýkám se a přitom nic necítím,

je světlo a přitom nic nevidím.

Kreslím, přitom prstem ani nehnu,

slovo, písmeno po písmenu,

hned mi zmizí,

nic není náhoda, nejsi mi cizí. 

Já

Jsem naladova,vstavam,

Upadam do bezvedomi a padam, dolu.

Jsem stastna a do sveta to kricim,

Usmivam se na vsechny, v srdci lasku citim.

Jsem slaba, pripadam si jako naha pred svetem,

Krehka jako kristal co odrazi krasu do nebe.

Jsem nebezpecna, vasen co hori,

Zaroven jako mala lodka na klidnem mori.

Jsem boure co do sveta krici,

Jasne svetlo co do srdci milujicich sviti.

Jsem tvrdohlava a do zdi busim,

Jsem napjata, kdyz v sobe slzy dusim.

Jsem nezna jako andelske peri,

Nedostupna, chladna jako podzim.

Jsem zhava jako lava, lechtiva jako jarni trava.

Jsem to ja, presne takova jaka jsem a jaka mam byt. Naladova, vesela i nebezpecna,

Za svuj zivot navzdy vdecna.

Jsem prizpusobiva a pritom mam svou hlavu,

Neztratim se v zadnem davu,

Jsem to ja.

Presne takova.

Bolest

Bat se o tvou dusi,

Byl to omyl,

Aby druhy lhal,

Kdyz ja tu pro tebe byl. 

Snad se mi to vsechno jenom zda,

Vzdycky jsi byla jina, sva

A ja to miloval.

Sero v ocich mych jak pri uplnku,

Ztratil jsem tvuj smich, tam nekde v dali,

Vzpominas jak jsme se i v tezkych chvilich spolu smali.

Kroky zpet uz nejdou dat,

Bylo by to prilis snadny,

Myslel jsem si, ze mam te znat,

Kazdy se nekdy zmyli.

Moje myslenky uz ti nepatri,

Moje dotyky uz neucitis,

Tvoje slova, laskavy i ty prolhany,

Jsou uz ted zbytecny, nic mi nevysvetlis. Uz to nedovolim.

Ja te nepoznavam, to se nekdy stava, stejne nerozumim. Mozna zitra otevru oci, se probudim a lepsi ja zas uvidim.

Kousek mýho já

Máš kousek mýho já,

Když se na mě podíváš,

Tak se topím.

Kdo mě zachrání před sebou samou,

Myšlenky mi uhání hlavou, ale mě nedostanou.

Usmívám se do tvých očí,

Dusím v sobě jeden pocit,

Chci se tě dotknout.

Už se neovládám, svý pocity nezvládám, chci tě líbat.

Cítit tvoji vůni na svým těle, moje srdce je tak vřelé a bije o závod.

Máš kousek mýho já,

S tebou cítím se tak svá,

Sama sebou.

Je to trochu bláznivý,

Tohle naše spojení,

Ale řekni kdo tomu zabrání.

Sama

Pluju proti proudu ve vlnách,

hází mě nahoru a dolů,

vidím vodopád.

Ztrácím tě už nepořád.

Stahuješ mě ke dnu jako kamení,

nevěřím už ve znovuzrození, 

ty se nezměníš.

Podáváš mi ruku svou,

větve stromů blízko mých,

ale já se nenatáhnu, už se nechytím.

Potápím se, padám, ztrácím se pod hladinou,

nořím do svý duše, chci se rozplynout. 

Jako chmýří z pampelišek rozfoukaná po okolí,

zrcadlo na tisíc kousků rozmlácený,

to už neslepíš.

Potápím se a nořím do sebe,

moje pocity jak šaty rozervaný,

nejsme to už my, nestojím o zachránění.

Ani se nehni

Beres mi dech nemuzu dychat chci se te dotknout na rty te libat. 

Ani se nehni.

Zustan stat at se mi neztrati ten pocit, zustan stat zahalena zavojem noci. 

Do ticha zni tlukot tveho srdce, dotykam se dlouhych vlasu barvy slunce. 

Touzim podivat se zblizka do tvych oci, ochutnat tu touhu, silu, nebezpeci.

Navenek smyslna, uvnitr nevinna duse, nadherna jak Botticelliho Venuse.

Jsme si blizko a pritom tak vzdaleni, pritazlivost zemska, cekam na znameni.

Ani se nehni. 

Nemuzu dychat, chci se te dotknout na rty te libat. 

Vysilam signaly, snad pochopis ma slova, snad se nepohnes, neotocis, nezmizis jak mlha.

Ty se divas, ja se divam, vnitrni sila, 

hluboky vyznam. 

Krok sem krok tam v hlave mam, nehybej se, nechci byt dnes sam.

Úsměv jen pouhou součástí

Nepotřebuješ mít sílu k tomu srazit někoho na lopatky,

Stačí pouhý úsměv a dokážeš to taky.

Úsměv ten je pouhou součástí a přesto dokáže na co jiný nestačí.

Někdo silou hlavou do zdi tlačí, jiný stojí jako sloup a druhý tančí.

Mělas málo důvodů, přesto ses usmívala, plná úsměvů.

A ty si stála a krásně jsi se smála,

Tak krásná, ozvěna tvýho nitra, ukrytá,

Zahalená a přesto odkrytá.

Smích je pouhou branou, úsměv dveřmi, ustup stranou,  světlo vejdi  v čase lepších dní než příjde ten den poslední.

Bloudíš lesem, větvě hořící, mezi nebem, peklem, nadějí, vyhlížíš znamení.

Zvony zní do dáli, andělé strážní, potají tě hlídají.

Slůvko povzbuzení, boty protančený, toužíš po uzdravení, po boji s osudem. 

Úsměv je pouhou součástí

Nepotřebuješ mít sílu k tomu srazit někoho na lopatky,

Stačí pouhý úsměv a dokážeš to taky.

Úsměv ten je pouhou součástí a přesto dokáže na co jiný nestačí.

Někdo silou hlavou do zdi tlačí, jiný stojí jako sloup a druhý tančí.

Mělas málo důvodů, přesto ses usmívala, plná úsměvů.

A ty si stála a krásně jsi se smála,

Tak krásná, ozvěna tvýho nitra, ukrytá,

Zahalená a přesto odkrytá.

Smích je pouhou branou, úsměv dveřmi, ustup stranou,  světlo vejdi  v čase lepších dní než příjde ten denposlední.

Bloudíš lesem, větvě hořící, mezi nebem, peklem, nadějí, vyhlížíš znamení.

Zvony zní do dáli, andělé strážní, potají tě hlídají.

Slůvko povzbuzení, boty protančený, toužíš po uzdravení, po boji s osudem. 

Mateřská dovolená - aneb takový normální ráno

Je teprve půl desátý ráno a už peru druhou pračku, uklízím nádobí, převlíkám pěřiny, dělám snídani.  V troubě už mám oběd, asi třikrát jsem oblíkala dceru, protože se svlíkla. Přeskakuju syna, kterej jezdí kolem dokola na motorce a modlím se, aby přežily  moje prsty. Mezitím přemýšlím co nakoupím, co ještě musím. Jestli jsem se vlastně už převlíkla. Mám obě ponožky stejný? Slyším už asi po stý slovo mami, odbíhám od jedné věci ke druhé, dcera se zase svlíkla. Obleču ji, musím ji učit na nočník, zase zdrhla. A zase mamííí, jdu se podívat do trouby, zjistím, že mám namalovaný jen jedno oko. Čistily si ty děti už dneska zuby?  Kde mám kafe, kam jsem ho jen položila?  Je mi horko, jsem spocená a můj jinak těžce nízkej tlak je v normálu. Ano ještě chci dneska udělat něco pro sebe, zbyde mi na to čas? Dcera skáče po posteli, nedělej to je tady topení, to není dobrý. Syn kouká přes sklo do trouby, hele to není dobrý je to dost horký. Kolikatery ruce, že to mám? Snažím se je spočítat, ale nějak mi to nejde.  Můj mozek je ohřátej na 360 stupňů. Mamííí a koukej a mami hele, jak dlouho to peču, co ta pračka pere? Půjdeme čůrat. Mami chci si číst slyším syna a mamííí vidím jak si nese dcera papír a říká mami svou žvatlaninou pastelky, mami maluj.

A chvíle ticha, jsem tak zmordovaná, néééé pomalovaná zeď. Rvačka, mami ona mi to bere, ona mě mlátí. Maminko bum bum. Takovej normální den, tak co zblázním se? Je teprve deset hodin. Do osmi do večera fakt daleko, v noci to zas bude rodeo, tak co zblázním se. Jak já je miluju, a jak mi to někdy leze na budku. Mateřská dovolená. Ano máme se starat o děti, ale kde psali, že je musíme oblíkat, vařit, prát, venčit je, uklízet stokrát ten bordel, rvát je od sebe, několikrát denně převlíkat a seškrabovat jídlo ze stropu.  Když bych na to do večera nesáhla, tak nenajdu ani čtvereček koberce. Uff. Je poledne, čas odpoledního spánku a jedinej komu se tady zavírají oči jsem já, dcera dovádí, syn  si chce povídat a nakrmit imaginární zvířátko. Všude je plastelína, podlaha co byla čistá je jak od slepic. Všude rohlík a něco co sakra lepí.

Maminko ty se pořád směješ, ale když se naštveš tak ječíš, jak nedávno na toho pána co jel rychle v autě do tý ulice co se smí jen jedním směrem a ty jsi řekla: Kam jedeš ty debile?

A už jsme po obědě, na stole a pod stolem to vypadá jak v chlívku, na lince je zase plno nádobí. Děti lítají jak zdivočelý a já už fakt nemám šťávu. Všude po bytě roztahaný peřiny a já si říkám, kdy to jako udělali, teď jsem tady byla.

Syn se rozhodl dceři číst pohádku, uf chvíle klidu Vypráví jí o tom jak se medvídek Pú pokadil a vyválel se v tom, jak naučné.

Měla jsem do tý žemlovky fakt dát ten rum.:D

Po bytě se válí všude pastelky, dcera zase vyslíkla, někdo zvoní na zvonek a zvoní mi telefon nebo mi zvoní už i v uších? 

Papírový kapesníky jsou super pomůcka, ale ne v rukách mojí dcery. Opět vytahuju vysavač a vysávám milimetrové částečky vytahovacích kapesníků, zbyla jich půlka pro syna co má rýmu a řve, že mu teče z nosu.

Vzdálila jsem se na záchod, během chvíle mám u sebe obě děti, nejmenší místnost v bytě a tak oblíbená. Odešlu je na pohádku, než stihnu zavřít dveře dcera počmárá nábytek voskovkama, příjdu si už jak v galerii. Dávám jí do postýlky a doufám, že už odpadne, zatím se ozývá jen vzteklej křik. To není možný, vstávala v pět, tak proč hned neusne. V pět ještě i kohouti spí.

Moje tři nejlepší kamarádky, myčka, sušička a pračka doběhly všechny naráz. Takže jdu vyndávat, přendávat a nandávat. Z ložnice se stále ozývá řev opice, posílám tam syna, aby jí říkal pohádky. Ještě není poledne a já už padám na hubu, zase hledám kafe, je už studený.

Nakmili jsme imaginární zvířátko. Kouknu do ložnice, postýlka prázdná, asi po pátý dávám dceru zpátky.

Je 12.09 minut. Syn se dívá na pohádku, dcera konečně usnula. Připadám si jak vymačkanej citrón. Bojuju s tím, jestli opakovaně uklidnit ten bordel, nebo usnout nebo si chvíli číst, nebo konečně začít psát.

Představy

Kdyby ses líp učil ve škole, mohl jsi stát nad operačním stolem. Být chirurg nebo gynekolog, ortoped nebo neurolog.

S hlasem jako skalpel řezu se vám do srdce, rozproudím vaše skrytý černý emoce.

Jsem lék pro vaši duši, pulzuju v hrudním koši, jsem energie, žádná teorie.

Tóny zní do ticha, jak hudba tě vyslíká ze vší té špíny co tě tak tíží.

Máma po mě chtěla ať uzdravuju lidský těla. V bílým plášti tiše stojím, všechny s důstojností zdravím, jsem primář.

A tak pouštím vám naplno do žil, svou hudbu, můj životní styl. Přepíšu do srdcí i mysli, proto jste tady, proto jste přišli,

Plním si svůj sen, živím se svým hlasem, uzdravím emoce i vaše velký srdce, jsem lékář duší, léčím hudbou přes uši.

Můj táta byl odjakživa velitel,

Ještě jsem si hrál na písku a on říkal ty budeš ředitel. Sotva jsem se otočil na patě, on už mě viděl jak jsem ve vatě. Jak jezdím velkým fárem po okolí a ten jeho závistivej soused jenom čumí.

A tak pouštím vám naplno do žil, svou hudbu, můj životní styl. Přepíšu do srdcí i mysli, proto jste tady, proto jste přišli,

Plním si svůj sen, živím se svým hlasem, uzdravím emoce i vaše velký srdce, jsem lékář duší, léčím hudbou přes uši.

Sen

Neslyším tě, necítím a přesto vím,

že tě uvidím ve svých snech.

V říšu snů ukládám svou pravou tvář na polštář

a čekám až se mi zjevíš.

Dotýkám se co je ráno,

pro mou duši zakázáno,

a ty to nezměníš.

Jenom ráno až zas vstanu,

otočím se na druhou stranu,

až se probudím.

Všichni herci z mých snů zmizí,

přes den budou jako cizí,

jenom sen.

Kdo mi vepsal tahle slova,

zítra se zdát budou znova,

kdo mi stvořil tenhle svět,

kdo je autorem těch vět.

Budem létat bez přestání,

od rána až do svítání,

ve spojení našich těl,

budem lítat bez křídel. 

Nemusíš ani nic říkat,

stačí jen tiše dýchat,

tvoje oči z perletí,

ruce něžné  jak andělské perutí. 

Tak už zhasni,

zavři víčka,

do tmy svítí už jen svíčka,

její oheň plápolá,

krásný sen ti přivolá.